Klára Sedlářová: tělo a duše – viz obojí
SLAST Klára Sedlářová
Klára je česká umělkyně, která se nebojí ukázat to, co obvykle zůstává neviděné. Její díla odhalují oku neviditelné a ptají se, zda se odvážíte podívat.
To, co je neviditelné, a pro některé lidi tedy neexistuje, se v jejích dílech dostává k našim očím.
Možná je na čase, abyste spatřili „Tělo a duši“?
Všechno to začalo na toaletě… bože, tolik věcí se tam děje! Děláte si selfie a posíláte zprávy, kterých budete ráno litovat, potkáváte nové lidi a stáváte se nejlepšími přáteli—jsem Berlíňanka, promiňte, nepromiňte—objevíte nový odstín rtěnky a ve chvíli opravdové samoty a harmonie můžete narazit na opravdové umění. Téměř všechno z toho se mi stalo najednou, když jsem zavítala do kavárny, kde měla Klára Sedlářová výstavu, a tak jsem poprvé spatřila „Tělo a duši“—obraz, který odstartoval celou sérii.
Její díla mě zaujala něčím, co vůbec nebylo vidět, a přitom bylo rozhodně přítomné. Rozhodla jsem se Kláru potkat, abych si koupila tisk a položila pár otázek o její tvorbě. Bylo léto 2025, když jsme se poprvé setkaly. Mluvily jsme o ženství, vtělených emocích, umění a o tom, jak mohou změnit váš pohled na svět.
Ianina: Na této výstavě jsou dva typy obrazů: abstraktní díla a, řekněme, díla plná těla. Proč si se rozhodla spojit abstrakci se sérií „Tělo a duše“?
Klára: Abstrakce mi byla vždy blízká, protože je to velmi emocionální a pocitová forma tvorby. Miluji také křivky lidského těla. Mé první výstavy byly čistě abstraktní, ale nakonec jsem to chtěla propojit s tělem. Uvědomila jsem si, že i na obrazech těla je pozadí v podstatě abstraktní, takže dávalo smysl vystavovat je společně. Navíc majitel galerie nechtěl žádnou vulgaritu, takže tato kombinace byla ideálním způsobem, jak díla prezentovat.
TĚLO A DUŠE by Klára Sedlářová
Ianina: Můžeš mi říct něco o prvním obraze v sérii „Tělo a duše“?
Klára: První obraz se ve skutečnosti jmenuje „Tělo a duše“ a celá série si vzala název z tohoto původního díla. Zahrnuje dílo, které se často nazývá „Afródité“, a byl to pro mě velmi osobní proces. Chtěla jsem vytvořit abstraktní obraz, zatímco jsem se vyrovnávala se svým vlastním vnitřním já, svými hodnotami a svými boji s přijetím sebe sama. Byl to pokus vložit celou svou existenci a své pocity ohledně svého těla přímo na plátno. Původně jsem ho ani nechtěla prodat, protože byl tak osobní—byl to konkrétní obraz mě samé ve sbírce, která byla jinak zcela abstraktní.
Ianina: Prodal se nakonec ten konkrétní obraz?
Klára: Ano, prodal se asi šest měsíců po zahájení. Měla jsem několik nabídek od mužů, které byly „děsivé“, a odmítla jsem jim ho prodat. Nakonec ho koupila mladá studentka. Řekla mi, že na obraz myslela už od zahájení, protože rezonoval s jejím vlastním pohledem na ženství. Rozhovor s ní mě velmi dojal. Teď ten obraz prodávám jako tisk, protože už nemám originál.
Ianina: Co cítíš a na co myslíš, když maluješ?
Klára: Pokud jde o abstraktní malbu, je to hluboce osobní. Lidé si často myslí, že jen tak cákáte barvami, ale proces je obtížný, protože musíte skutečně uvolnit své emoce na plátno. Někdy obraz vznikne za deset minut; někdy trvá roky, než přidáte vrstvy. Snažím se zachytit konkrétní okamžik nebo pocit, aniž bych příliš přemýšlela. Abstrakci vnímám jako rituál k uzavření kapitoly života nebo k vyrovnání se s něčím, co mě dlouho trápí. Není to ale vždy o těžkých věcech. Mám například velmi veselý, lehký obraz s názvem „Paprsky slunce“. To dílo bylo nakonec vydraženo prostřednictvím nadace na pomoc dítěti jménem Kristofek, které má pohybovou poruchu.
Ianina: Co tobě nejvíce inspiruje a jak vidíš svět?
Klára: Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že všichni vidí svět stejně jako já. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že můj pohled je „jiný“, a abych se s tím cítila dobře. Můj partner mi hodně pomohl tím, že chtěl pochopit, jak vidím věci já. Mé oči vždy přitahují detaily a věci, které zanechávají emocionální otisk. Nemám ráda povrchnost a raději jdu do hloubky témat. Moje inspirace pramení z kombinace toho, co vidím, a toho, co cítím. Také mě neustále překvapuje, jak se moje vlastní tvorba vyvíjí.
Ianina: Jak se proces mění, když maluješ jiné lidi pro sérii „Tělo a duše“?
Klára: Nechci malovat cizí lidi; maluji lidi, ke kterým mám blízko nebo s nimiž jsem si vybudovala vztah. Mluvíme o tom, co by měl obraz představovat – jejich hodnoty, jejich štěstí nebo jejich zápasy. Často se objevují témata jako sebevědomí, sebeláska a rodinné vazby. Dokonce i výběr barev je společným rozhodnutím mezi mnou a modelem. Ráda pobídnu lidi, kteří mohou váhat, zda se nechat zobrazit. Často nejprve řeknou ne, ale vrátí se o měsíce nebo rok později, když jsou připraveni vystoupit ze své komfortní zóny. Zůstane po tom společný „otisk“ nás dvou a doufám, že to lidem pomůže více si důvěřovat a mít se rádi.
Ianina: Co bude dál s tvou uměleckou tvorbou?
Klára: Nechci mít jen jeden styl práce. Budu pokračovat v abstrakci a těle, ale možná více selektivně – třeba jen jeden takový obraz ročně, ne celou sérii. V současnosti žiji naplno v přírodě a chci svou tvůrčí pozornost přesunout k přírodě a jejím detailům.
Znovu jsme se setkaly v létě 2026, hned poté, co jsem se zamilovala do Klářina nového díla „Slast“—poslední kapitoly série „Tělo a duše“. Potkaly jsme se na Klářině vernisáži v Brně na kávu a rozhovor o poslední kapitole série.
Ianina: Tak mi o tom pověz. Jsme v kavárně „Kelímek“, co se tady děje? Na co se teď dívám?
Klára: Toto je poslední obraz série „Tělo a duše“. Chtěla jsem sérii uzavřít třemi ženami—jsou to lidé, kteří jsou mi blízcí. Jednou z nich jsem já, ale nechci, aby lidé hádali, která je která. Chtěla jsem to posunout trochu dál od předchozích prací. Ty byly velmi kresebné. Teď je to kombinace barevné škály.
Ianina: Chceš mi říct víc o svých múzách?
Klára: Vlastně jsou to první ženy z Boskovic, které mi byly blízké. Nějak jsme si padly do noty. Jsou to mladé ženy, které jdou po mém boku. Protože jsou obě tak éterické, uvolnily se do toho a obraz v podstatě vznikl sám.
Ianina: Chápu. A je také velmi, velmi barevný, dokonce i části, které vypadají jako černobílé.
Klára: Tyto růžové, teplejší barvy a ženskost podkladu k tomu opravdu pasují. Název vzešel od nás všech tří. Snažila jsem se vyvolat myšlenky, které měly všechny tři z nás; nešlo jen o mě, ale i o ně. Pak jsem to nechala asi dva roky volně dýchat. Začala jsem to před dvěma lety. Nakonec jsme se shodly na názvu „Slast“.
Ianina: Tento prostor je celý vyzdoben vašimi obrazy a vypadá, jako by byl navržen přesně takto. Jak to?
Klára: Majitelka má kavárnu tady a v Boskovicích, kde bydlím. Už tam jsem měla jeden obraz a pak mě kontaktovala, že má nový prostor, tady v Brně, s prázdnými zdmi, a řekla mi, ať je využiju, jak chci. Tak jsem to proměnila v takovou malou galerii pod správou paní Markéty. Bude to tady „zrát“. Chci tu obrazy nechat dlouho, postupně je doplňovat nebo obměňovat. U toho obrazu, o kterém jsme mluvily, vedle „Slasti“, je velká zeď; do budoucna bych pro to místo ráda vytvořila tři velká plátna, abych skutečně využila potenciál prostoru.
Ianina: Vypadá to, že jste v Brně vytvořila autentickou uměleckou galerii! Jakým tématům se věnujete tentokrát?
Klára: Nechtěla jsem, aby to bylo jen jedno téma jako „Tělo a duše“ nebo jen abstrakce. Chtěla jsem, aby to bylo všechno, co ve mně je. Některé obrazy jsou dva nebo tři roky staré a některé jsou zcela nové.
Umění je pro Kláru o spojení, o jádru člověka. Aby ho našla, vytvořila si speciální Rituál.
Klára to nazývá „Rituál pro ženy“, prostor pro rozhovor, domácí víno z Klářiny rodinné vinice, naslouchání si a přenášení všeho, co se děje, na plátno.
Podívejte se na Klářinou webovou stránku, kupte si obraz nebo nějaký merch, najděte její další výstavní prostor a jděte se podívat na nějaké duše.
Ianina, 2026